I dlouhé čekání na autobus může být díky těmto prostorám příjemné. Ale nebylo tomu tak vždy. Historie cukrárny sahá až do doby před rokem 1990, kdy tu provozovala cukrárnu Jednota a kdysi dávno tu prý byla pekárna. V roce 1994 odkoupili od Jednoty dům s cukrárnou č. p. 103 na Husově náměstí v Mladé Vožici manželé Marie a Zdeněk Vaňkovi. Paní Vaňková po dlouhých letech strávených v kanceláři zatoužila být mezi lidmi a stát se prodavačkou. To se jí vyplnilo a tak si s manželem otevřeli soukromou cukrárnu. Když oba dosáhli důchodového věku, podnikání po nich převzal syn Robert se svojí ženou Janou.

Na tom by možná nebylo nic zvláštního, kdyby čirou náhodou paní Jana nebyla vyučená cukrářka. Tak výborně do rodiny Vaňků zapadla a nejen to, dala k dispozici veškerý svůj um a talent a to, že dnes cukrárna U Vaňků zásobuje dorty a zákusky celé široké okolí, je jistě i její zásluha. Nepoužívá totiž k výrobě cukrovinek žádné směsi, ale vše peče z poctivých surovin, jako jsou vejce, mouka, cukr a podobně. A staré receptury mají úspěch.

Kromě paní Jany se tu od časného rána ve 3 přípravnách ohánějí, seč mohou, ještě 3 cukrářky. Na prodejně se střídají 2 prodavačky. Pan Robert se stará o rozvoz a zajišťuje technický chod cukrárny. A že je expedice náročná. S jejich dorty se můžete setkat od Pacova, přes Chýnov, Tábor, Soběslav, Chotoviny, až po Miličín, Votice, Benešov, Vlašim, nebo Trhový Štěpánov.

Ale pojďme dovnitř do cukrárny U Vaňků. Dnes působí prostory cukrárny příjemným vzdušným dojmem s dostatkem místa na sezení. Cukrárna přes 20 let prochází rekonstrukcí a posledním bonbónkem, v tomto nekonečném procesu, bylo rozšíření prostor k posezení. To by však nebylo možné bez dotace evropského fondu regionálního rozvoje, na kterou místní cukráři dosáhli, a to díky spolku MAS Krajina srdce. Jak došlo k této spolupráci, jsem se ptal pana Roberta Vaňka.

Robert Vaněk: „Tím, že mají centrálu tady ve Vožici. Začali jsme s nimi komunikovat a zjistili jsme, že bychom mohli dostat až 150 tisíc a za to už by se daly tady ty prostory předělat. Spolupráce s MASkou byla výborná. Hrozně moc nám pomohli a poradili. Kdybychom někdy do budoucna ještě žádali o nějakou dotaci, určitě bychom se obrátili zase na ně. Cukrárnu jsme rozšířili o 12 míst a hlavně jsme mohli vybudovat vchod ze dvora, kterým se sem bez problémů dostane maminka s kočárkem, nebo vozíčkář.“

Do hovoru se přidává i paní Jana: „Je to tu teď mnohem příjemnější, nejen pro stálé zákazníky, ale hodně k nám teď chodí ženy, které třeba jdou od doktora a čekají na autobus. Ono je to pro ně přece jen přirozenější jít do cukrárny, než do hospody.“

O návštěvníky cukrárny tedy není nouze, ti si svou cestu za sladkým životem vždycky najdou. A co manželé Vaňkovi, mají sladký život?

Paní Jana: „Já sladký miluju, ale sladkej život nemám. Jo s manželem to ano. Ale to víte, každá profese má svý.“

Pan Robert: „Já sladkej život mám jen trošku. Ono není důležité mít sladkej život, ale aby vás bavila práce. A to nás baví a hlavně nás těší, že naši zákazníci jsou spokojení.“